Storky o výživě - Dušek a výživa

June 1, 2017

 

Nedávno jsem se vrátila ze supr trupr představení Jaroslava Duška (Pátá dohoda). Bylo na něm řečeno spoustu mouder. Člověk si tak uvědomí nesmyslnou uspěchanost dnešní doby. A proč je vlastně týden týdnem, čas časem, rok rokem, že je to vlastně jen úhel pohledu. No. A tak různě. Sílu slov, význam slov, vznik myšlení,... Taky se člověk pěkně od srdce zasměje nad některýma situacema ze života, který jsou úplně absurdní a komický, ale poznává se v nich. Takže se směje sobě.

 

Při těchto situacích /když jdu plná emocí a zážitků třeba z toho divadla/ si říkám, že se budu aspoň TROŠKU snažit. Aspoň občas se budu snažit 1) nehřešit slovem 2) nebrat si nic osobně 3) nevytvářet si domněnky 4) dělat vše tak, jak to nejlíp dovedu (Čtyři dohody od Ruize) a i 5) být sama sebou (Pátá dohoda taky od Ruize).

 

No, jenže. To by do toho nesměl tahat VÝŽIVU. Protože tu si beru osobně vždycky /takže fail mého předsevzetí hned minutu po představení/. Všechno bylo bráno s nadsázkou a mělo ukazovat příklady toho, kam nás dnešní svět tlačí. To jako jo a to mu neberu. U příkladu vlivu času /jako hodin/ na stravovací návyky mluvil pan Dušek o tom, že již od dětství nás někdo násilně volá k jídlu ("Halóóó, už je poledne, jídlo je na stole! Hejbněte si, nebo to budete mít studenýýý!"), aniž bychom měli pocit hladu. Že už od dětství se v nás budují stereotypy jako "sladká tečka na závěr" nebo "Ema mele maso", což má vyvolat představu, že bez masa to nejde. Nebo takový to "A ten oběd sníš, nebo se odsud nehneš!". To je všechno pravda a fakt se tomu smějete, protože v tom vidíte sebe.

 

Tak kde je zakopanej pes? V tom, že pak jdou diváci domů a říkají si "No jasný, úplně si pamatuju, jak nás ve školce nutili to jest. To hnusný tlustý maso. Jako Jana se z toho tenkrát málem poblila!"... to máme to A).

 

Už jsem párkrát slyšela, že je dobrý říct i to B). A to je tady: z prány člověk živ není /to je moje nepodkročitelný minimum v tomhle příspěvku/. Jo, bez masa to jde, ale to místo na talíři musíme nahradit něčím jiným /jinou bílkovinou/ a ne ho nechat prázdný a sníst jen ty brambory. K té pravidelnosti ve stravování. Dnešní děti rostou do doby, kdy se musí dost otáčet, aby mohly být/žít. Rostou do shonu, stresu, neustálého časového presu a samých dedlajnů. A nějaký stereotyp/zajetý návyk, třeba jako sníďa, oběd a véča, by jim mohli usnadnit život v tom, že by se aspoň na chvíli zastavily, zrestartovaly a doplnily živiny a energii. Prostě ve tvrzení "oni nás odhání z lesa, kde poznáváme svět, k obědu a my ani nemáme hlad", se úplně nevidím. K velikosti porce a tomu, co to dítě sní a co už jíst nechce. Když je to možný, řekněte mu, ať si naloží samo svoji porci. Děti to umí odhadnout. Důvěřujte jim. Dejte jim možnost výběru. A případně je usměrněte. A pozorujte je.

Je důležitý se z toho dnešního moderního světa "neposrat" a nebrat všechno tak váženě. Jen se občas zastavit a oddechnout si. Nechodit přes mrtvoly. Tyhle pocity z toho představení nejsou hejt, jen jsem chtěla nastínit druhou stránku věci tak, aby duchovní i vědecký světy byly v rovnováze. Takže si to neberte osobně, že :D .

 

Dodržovat dohody snažící se,

Kejsí

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Nejnovější příspěvky

August 8, 2018

Please reload

© by Kateřina Čamková, Mgr.